Jetman

Letí ti pod nohama nic. Jetman tě hned na začátku postihne neobyčejnou vizí — muž v zbroji s tryskáčem na zádech se vznáší nad krajinou a musí překonat sérii překážek. Jednoduché, ale na začátku devadesátek to bylo něco mezi adventurou a plošinkou, co se snažilo tím létáním a skákáním být originální.

Jde o striktní action-adventure, kde se pohybuješ po obrazovce zleva doprava a snaží se ti to brání. Muž v zbroji nemůže normálně chodit — jenom skáče a letí. Jednotlivé sekence pak vyžadují přesnost v načasování skoku, chytání se hrazde a sjetí dolů. Hra se odehrává v módním tehdejším sci-fi prostředí s barevnými sprity, kterým připadá starost o životy a sběr věcí po cestě.

Ovládání je přímočaré — šipky a spacebar na skok. Jenže právě v tom je problém. Létání není fyzicky přesvědčivé, tryskáč nereaguje intuitivně a předvídání trajektorie letu vyžaduje víc pokusů, než by bylo příjemné. Hraní není frustrující, spíš nudné — opakuješ si stejné kousky, protože chyba v načasování tě pošle dolů. Leč právě tahle jednoduchost je i čarem hry. Není to ani hra, ani cestování, spíš nuda s elektrickým bicím.

Jetman se stal v devadesátkách jedním z tisíců pokusů, jak si počítačové hry pojetí akcí vydobýt nový terén. Zatímco třeba Duke Nukem či Prince of Persia našli svůj jazyk, Jetman zůstal něco mezi skokem a pádem. Ale právě proto si ho pamatuješ — ne jako vrchol, spíš jako podivnou experiment, který měl být víc, než se nakonec stal.

Zkušeností pro současný hráče by Jetman nebyla, hádám, kolik vlastně zbytečně trávíš čekáním na správný moment skoku. Ale když chceš pocítit, jak se v počítačích z roku 1991 zkoušelo všechno možné, zahraj si ho v prohlížeči. Je to jako koukat do skleníku experimentů — ne všechny sazenice vyklíčí.