Igo

Někdy najdeš hru bez titulní obrazovky, bez loga, bez informací — jen soubor a naději, že něco bude. Igo je přesně taková věc. DOS kousek z roku 1991, který si nikdo nepamatuje, protože se o něm nikdy moc nemluvilo.

Jde o klasickou asijskou hru, kterou znáš — Go, ten starý strategický kousek s černými a bílými kameny na mřížce. Počítač proti tobě, deska pět na pět nebo devět na devět, cíl je stejný jako před tisíci lety: obsadit víc území než soupeř. Nic navíc, nic navrch. Čistá matematika a čekání, až soupeř udělá chybu.

Hra se ovládá myší — klikneš na průsečík a kámen padne. Počítač hraje lehce, bez dramatických překvapení. Grafika je minimální, jen mřížka a kameny, žádné animace, žádné zvuky, které by stály za zmínku. Čeká se, počítač přemýšlí — někdy to chvíli trvá, ale není to tak zlé. Hra je funkční. Hraje se bez frustrace, i když tě rozhodně nenechá jen tak sedět.

V devadesátkách byla taková věc vzácností — počítač, který umí hrát Go, byl symbolem intelektuálního přesahu. Dnes je to spíš kuriozita. Go engine tady není nic výjimečného, ale mezi hrami z té doby by obstál. Zestárla dobře, protože nemá co zestárnout — mřížka se v podstatě nemění.

Zahrát si ji dnes má smysl, pokud tě Go zajímá nebo chceš vědět, jak se s ním jednotlivci v raných devadesátkách prali. Není to žádný zázrak, ale ani selhání. Ticho a klid v 256 barvách — to je Igo.