The Worm

Chvíle, kdy se počítač ochvějí střepy z monitoru a hlasitě pípá — to je The Worm. Jednoduché to bylo jak nůž: hráj červa, jedl pixely, růzl se a nedotýkal se sebe. Takový digitální had v jeho nejčistší, nejprimitivnější podobě.

The Worm patří mezi ty arkádní miniaturky, které se psaly v osmidesátkách na PC jako syrečky — bez velkého rozpočtu, bez grafika, bez ambicí. Jednobarevná grafika, hranaté křížky a tečky na černém pozadí. Cíl je brutálně jasný: řídíš hadovitou bytostku, která roste s každým snědením pixelu, a musíš se vyhnout vlastnímu tělu a hranicím obrazovky. Pokud ses trefil, konec.

Hraní je až bolestně jednoduché. Čtyři směry, konstanta rychlost, monotónní pípání v reproducích. Neexistují power-upy, žádné levely s tématem, žádné příběhové výhonky. Jen ty, tvůj červ a prázdnota. Čím déle přežiješ, tím déle se tvoje tělo táhne po herní ploše a tím více se prostor zužuje. To je celá hra.

Právě v tom spočívá její kouzlo — a také její mezní únavnost. Je to čisté cvičení v trpělivosti a reflexu bez zbytečných ozdobovadel. Na začátku devadesátek se takové věci prodávaly v tučných katalozích a děti je hrály bez výčitek. Teď se zdá archaická, protože je archaická. Nula animace, nula zvuku mimo pípnutí, nula snahy těšit oko. Jen hra v holé formě, jakou si ji představoval někdo s procesorem přetaktovaným na osm megahertzů.

Dnes si ji zahraji, abych cítil, jak vypadala zábava v době, kdy byl počítač spíš pracovním strojem než konzolí. The Worm neočekává, že budu ohromený. Čeká, že se budu nudit, občas si vzpomenu na moment zlomu, kdy červ sám sebe sežere, a pak vypnu. Není to špatně. Je to jen upřímné.