The Deadly Labyrinth

Někdo jednou řekl, že nejlepší hra je ta, kterou si ani nevybavíš, dokud ti ji nezní v hlavě. The Deadly Labyrinth má přesně ten zvuk — chladný beep-boop, který ti během hry neskončí v mozku, ale kterému se s radostí podřídiš.

Jde o dungeon crawler z roku 1991, kdy se takovéhle věci psaly bez pretenze a na disketu se vše muselo vejít. Pohybuješ se po checkerboardu jednoho velkého bludiště, sbíráš věci, střílíš na co ti stojí v cestě. Není tu příběh, není tu atmosféra — je tu jen pragmatická logika: jít dál, přežít, найти cestu ven. V tom je krása té doby.

Ovládání je jednoduché, grafika spíš geometrická než hezkých. Celá hra běží v okně příkazového řádku, co je dnes téměř archivní zkušenost — ta čistá, bez efektů a без zbytečnosti. Hraješ go/no-go rozhodnutí rychle za sebou. Není tu čekání, není tu cinematic. Jen hra a ty. Občas tě dostane nějaká příšera, občas ji dostaneš ty. To je všechno.

The Deadly Labyrinth není zajímavá díky přelomu, kterým by hry posunula. Je zajímavá jako artefakt — jako důkaz, že dungeon exploraci šlo dělat bez polygonů a bez muziky, která by tě dusila. Některé věci z té doby zestárly mizerně. Toto zestárlo jako jantár — stále stejné, jen chladnější a vzdálenější.

Dnes si ji zahraje ten, komu sedí retro dungeons bez romantismu. Komu stačí, aby hra dělala co má a nezatěžovala ho příběhem nebo dramaturgií. V prohlížeči ji běhá bez problémů, a pokud máš rád minimalistické hry, kde je každý krok rozhodnutí, poznáš, proč se takovýmhle věcem říkalo dungeony.