Racecar

Když jsem seděl u počítače a koukal, jak se na monitoru po tečkovaném hřišti plazí modrý čtverec, napadlo mě jen jedno: jak někdo vůbec přišel na to, že tohle bude hra. Racecar z roku 1983 je proti Pongu skok do budoucnosti, ale jen na papíře. V praxi to žádný závod není.

Hra tě posadí do vozidla — či spíš do jeho náznaku — které se musí dostat přes jednoduchý labyrint. Překážky jsou čáry, cíl je někde nahoře. Grafika je pseudotrojrozměrná, přesně tak, jak ji v osmdesátkách skládali začátečníci s chvilkou volného času a základní znalostí assembleru. Vozidlo se ovládá šipkami. Jednoduché a čisté, jako všechno v té době.

Jenže hraní se rychle zvrhne v monotónnost. Snažíš se vyhnout čarám, občas se někam zasekneš a zvuky — te-te, te-te — ti vrtají do hlavy, že jsi zase narazil. Bez načasování, bez učení, bez vzrušení. Působí to spíš jako školní cvičení na ovládání kurzoru než jako zábava, o kterou se ostatní hry v osmdesátkách snažily.

Racecar je důležitý jako dokument doby, kdy počítače teprve začínaly být něčím víc než kalkulačkami. Není to špatná hra, je to nezajímavá hra. Do paměti se nezapsala originalitou, inovací ani záludností a řemeslo jí to nevynahradilo. Její cena je v historii, ne v zábavě.

Zahrát si ji dnes má smysl jen z čiré nostalgie, nebo pokud sbíráš kuriozity z počátků domácí výpočetní techniky. V prohlížeči se spustí bez problémů, ale počítej s tím, že čas, který u ní strávíš, bys mohl věnovat čemukoli zajímavějšímu — třeba i koukání do zdi.