Paintman

Když spustíš Paintman z roku 1995, první, co tě zasáhne, je relativní ticho. Není tu zvuk, který by tě šokoval, žádné orchestrální fanfáry. Sází to na jednoduchost. A právě v té době se objevovaly hry, které si myslely, že méně je víc — hlavně pokud jde o rozpočet. Paintman patří k těm odvážnějším kouskům, které si na tom postavily vlastní svět.

Jde o vzdělávací zábavu určenou hlavně dětem, která vyšla na MS-DOSu. Můžeš si v ní hrát na malíře, barvit obrázky, tvořit vzory a učit se o barvách. Cíl je jednoduchý: vyplnit plochy barvami, hrát si s paletou a zjišťovat, jak se barvy míchají. Není to hra v klasickém slova smyslu — je to spíš interaktivní skicák.

Ovládání je jednoduché, jak se u edukativních her té doby čekalo. Vybereš barvu, vybereš nástroj — štětec nebo něco podobného — a začneš malovat. Grafika je přátelská a barevná, bez jakýchkoli pokusů o realismus. Mechanicky to funguje bez výkyvů a bez velkých překvapení. Hra se nechlubí žádnými efekty, právě naopak. Jednoduchý prvek, jednoduché hrátky, hotovo.

V devadesátkách byly podobné edukativní tituly běžným zbožím, zvlášť když osobní počítač byl doma pořád spíš vzácnou hračkou. Paintman patřil do kategorie her, o kterých se říkalo, že se dětem kupují, aby se věnovaly něčemu užitečnému místo koukání na televizi. Dnes o něm skoro nikdo nemluví, protože digitální kreativní nástroje posunuly laťku výš. Hra není špatná, jen zapomenutá a překonaná.

Dnes by sis ji zahrál jen z nostalgie nebo ze zvědavosti, jak si děti hrály s počítači před třiceti lety. Není to zázrak ani hra, kterou bys pouštěl jen tak pro zábavu. Je to archivní kousek — důkaz, že se kdysi věřilo, že barvy a kreslení mohou děti dovést k poznání. V zásadě to byla pravda. Jen dnes máme lepší způsoby, jak toho dosáhnout.