Flipper

Flipper. Osm let poté, co Atari uvrhlo flippery do arcád, mi na obrazovce PC 286 s hercovským CGA monitorem skáče kulička po plátně, do kterého jsem se nemůže ani porádně podívat. Digitální pinball z roku 1983, který si troufá simulovat to, co se v hospodě hraje za reálný peníz.

Je to přesně ten druh hry, o kterém se dneska mluví jen v kontextu „jak to vypadalo kdysi". Dva flapery dole, vltavská tabulka uprostřed s bumpers, varovnými polia a dalšími prvky, které znáš z reálného flipperu. Cíl je stejný jako vždycky: udržet kuličku v hře co nejdéle a nasbírat co nejvíc bodů. Ovládání je jednoduché – levá a pravá klávesa na flapery, bez zbytečných výplech.

Jenže zde se začíná problém. Flipper na PC z 80. let není legrace. Kulička se chová nepředvídatelně, jako by na ni působily fyzikální zákony z nějaké alternativní reality. Reakční čas na ovládání je zpoždený, takže ten člověk, co stojí za strojem, si připadá frustrovaně. Grafika se skládá z bílých čar na černém pozadí – čistě funkční, bez elegance. Zvuky? Pípání, kterému bys raději neuslouchal dvě hodiny po sobě.

To, co si hru zapamatoval, je právě tato neurvalost. Flipper na počítači v osmidesátých letech nebyl alternativa – byl pokus. Zkoušeli jsme si donést do místnosti to, co se hrálo venku, a vyšlo to, jak to dopadnout muselo. Je v tom zvláštní čar – hraní proti počítačovému flipperu z toho času je skoro jako hraní proti staré, rozbitě struně kytaře. Vadí ti to, ale je to autentické.

Dnes na to koukat už nemá skoro nikdo důvod, leda by tě zajímalo, jak se s tímhle snažili počítače v 80. letech konkurovat reálným automatům. V prohlížeči si ji můžeš zatáhnout hodinu, pak si vzpomeneš na to, že pořádné flipper automaty byly kdesi v hospodě nebo v restauraci a ty byly lepší. Zapomenout si ji pak budou bolet i přesně dva dny.