Driester

Driester je věc, kterou skoro nikdo nezná — a možná by měl. Rok 1991 na DOSu, neznámý tvůrce a otázka, co to vlastně za hru je. Odpověď zní: podivná směsice, která za sebou nechává spoustu otázek. Není to logická hra, není to grafická novela, není to ani pořádná akční věc. Je to něco jako experimentální středoevropský počin, který dnes už prakticky neexistuje v paměti internetu.

Když se do Driesteru pustíš, zjistíš, že jde o puzzle s prvky strategického myšlení, kde po obrazovce provádíš jednotlivé kousky či jednotky bludištěm logiky. Cíl je jasný jen zhruba — něco se má odehrát, něco se má vyřešit, někam se máš dostat. Grafika je spartánská, písmo jako z počítače, který neznal kerning. Zvuk existuje, když vůbec — spíš ticho než cokoliv užitečného.

Hraje se to tak, že myšlenka má předcházet akci, jenže akce moc není. Klikáš, přetahuješ, čekáš, až se něco posune. Mechaniky nejsou elegantní, spíš vypadají jako první pokus někoho, kdo viděl Lemmings a rozhodl se, že udělá svoji verzi bez nápadu a bez šmrncu. Místy to funguje, místy tě to prostě připraví o trpělivost.

Co si z ní pamatovat? Že existovala. Že to byla skutečně hra, kterou napsali smrtelníci, a že se snažila být originální — to se dá ocenit. V devadesátkách takovéhle věci zapadly mezi stovky dalších pokusů o slávu, které dnes zůstávají pohřbeny v archivech DOSových her. Driester není nedoceněná klasika, není to ani vyloženě špatná zábava — je to pokus, kterému čas udělil amnestii.

Dnes si ji zahraje v prohlížeči leda zahraniční nadšenec, aby se přesvědčil, že opravdu existuje. Nejde o zázrak ani o skvělou zkušenost. Jde o to splnit si herně-archeologickou povinnost a pozorovat, jak se tvořilo na začátku, kdy se ještě nevědělo, co všechno je hře dovoleno nebo zakázáno.