Battlestar

Když v devadesátkách narazíš v nějaké počítačové časopise na snímek vesmírné lodi plující mezi hvězdami, věděl jsi, že to bude stát za zkoušení. Battlestar z roku 1992 sliboval přesně to — řídit si vlastní loď ve sci-fi prostředí a pálit po nepřátelích.

Jde o real-time taktickou hru, kde ses ocitl v sedačce velitele. Vidíš mapu hvězdného systému nebo sektoru, na které se pohybují vaše jednotky i nepřátelé. Cíl je jednoduchý — naplnit mise, která ti určí, co máš srazit nebo chránit. Hra se odehrává z taktického pohledu, takže nejde o simulátor pilota, kde by ses sám horečnatě dral kolem vesmíru. Spíš vydáváš rozkazy a sleduješ, jak se to vyvíjí.

Ovládání patří k tomu, co tě brzy začne nudit. Nabízíš si menu, klikáš na jednotky, označuješ cíle. Přesnost není přesnost — spíš to cítíš jako rozkazy tlučené do klávesnice a myši s méně než ideální odezvou. Hraní se začíná opakovat už po pár misích. Stejné sekvence, stejné taktiky. Grafika je spartánská, zvuky jsou to, co si pamatuješ z dob, kdy se zvuk v DOS hrách řešil spíš jako nutné zlo. Hra prostě nemá zásadní hák, který by tě honził dál.

Battlestar nestojí na seznamu her, které by někdo zbožňoval. Nebyl to bombshell ani pro dobu, kdy vycházel. Ale má to, co měly mnohem lepší sci-fi strategie té doby — přirozený požadavek, aby sis ji zkusil. Možná ti bude dělat společnost hodinku, pak ji zapomeneš.

Pokud si chceš pustit něco z nižší police DOS archivů a máš rádbych taktiku s vesmírem, Battlestar není nejhorší volba. Spíš je to průměrná věc, kterou si dnes zahraješ spíš ze zvědavosti než proto, že by tě něco táhlo. Zadarmo přístupná, tak proč ne.