Číňan se usadil před monitor, otevřel DOS a začal tloukovat do klávesnice jako do bubnu. Ne proto, aby zachránil princeznu nebo sestřelil vesmírné démony — prostě se učil psát čínsky. A tím spíš legálně a systematicky, než aby se koukal na značky na stěnách.
Jde o tréninková aplikace pro metodu Wubi, čínský systém psaní znaků do počítače, který funguje podobně jako naša česká QWERTY, akorát s jiným mapováním znaků. Verze 1.4 z roku 1993 měla jediný cíl: naučit uživatele kódovat čínské znaky pomocí pěti základních tahů. Nic složitého, nic zábavného — čistá funkčnost, která se počítala na kilobajtech jako na zlato.
V praxi to znamená opakování, opakování a zase opakování. Jaký tah vychází z levého spodního rohu znaku, jaký z pravého horního. Uživatel se dral přes cvičné úlohy, kontrola systému ukázala chybu nebo progress. Grafika? Žádná. Zvuk? Možná pípáček po stisknutí. Motivace? Zde už se počítalo na osobní disciplínu uživatele a na to, že se chce čínsky psát — nebo že ho k tomu donutili.
Dnes vypadá taková věc jak artefakt z doby, kdy počítač sloužil k práci, ne zábavě. Ale právě v tom je její síla. Neměla nejmenší důvod být zábavná — měla učit. A když se podíváš na technologii devadesátek v Číně, kde se klávesnice pro čínštinu teprve rodila a každý, kdo chtěl psát na počítači, musel složit střední školu ve Wubi, byla to přímá cesta ke kompetenci bez obalů.
Samozřejmě dnes už ji nikdo nepoužívá — moderní pinyin a dotykové klávesnice s inteligentním doplňováním ji dávno porazily. Ale jako relikt doby, kdy se čínské počítače rodily v bolesti a bez luxusu, má svou hodnotu. Pokud si chceš zahrát retro, které ti přitom něco naučí, a máš vztah k jazykům nebo historii informatiky, můžeš jí věnovat dopoledne. Bude to čistý, lhostejný trénink bez ruchu, přesně jak by to mělo být.
old