Total Control

Ovladatel sazenic není zrovna intuitivní systém, o kterém by se bavili v hospodě, ale v Total Control to funguje. Táhlá realtime strategie z roku 1996, kterou vyvinula relativně málo známá společnost, tě vrhá do války o kontrolu území s takovým množstvím mikro-manažmentu, že si připadáš spíš jako velitel loďstva než jako hráč hraní zábavou.

Jde o dos-kovou strategii v reálném čase, kde rozkazuješ jednotkám taktického charakteru. Stavíš jednotky, shromažďuješ zdroje, sbíráš artefakty a pokoušíš se zničit protivníka. Mapa se rozděluje na hexagony, jednotky se pohybují po nich a střílí si navzájem. Zvuk je minimalistický, grafika skromnější než u konkurence stejné doby, ale to není důvod, proč si hru nepamatuješ — důvod je ten, že ji vlastně skoro nikdo nehrál.

Hraní se odvíjí v přísném reálném čase. Pokud nesleduješ mapu bedlivě, nepřítel ti poklidně vezme polovinu teritoria. Jednotlivé jednotky lze zvyšovat, vylepšovat, posílat do taktických embózek. Ovladatelnost myší je někdy zradná — tasking se občas chová jako pýcha vraha — ale když do hraní proniknešs, zaberou ti to svými svérázným tempem. Není to intuitivní jako Warcraft, ale to není důvod si ji smazat.

Total Control patří k těm hrám, které se ztratily v šumu. Vydala ji neznámá společnost (údajně bez větší propagace), a její komplexnost ji vytlačovala dál od mainstreamového hráče, který chtěl spíš Starcraft. Grafika tu není predátor — je prostá, šedá, ale funkční. Balancí mezi jednotkami není dokonalý, něco přesiluje, něco ztrácí smysl. Ale pro toho, kdo si strčí time-limit a chce řešit logistiku, nabízí překvapivou hloubku.

Dnes si ji zahrát znamená sejít z cesty a vrhat si do úst něco, co si nevezmou všichni. Není to skvělá hra, ale je to hra s charakterem — zapomenutá, trošku chraplavá, ale když se jí věnuješ, vrátí ti to energií. Pokud byla tvá poslední taktická realtime strategie Warcraft nebo Starcraft a chceš zakusit něco méně leštěného, ale odvážnějšího, je tady místo pro tebe. Jen si nastavصبر.