The Grandest Fleet

Lodě se potápěly a já seděl u počítače s joystickem v ruce, jako by se mnou někdo chtěl věcně potrestat. The Grandest Fleet z roku 1994 je námořní taktika, která si pobrala inspiraci u velkých lodních her, ale zapomněla na diář se schematickým plánem. Ovládáš flotilu, rozkazuješ jednotlivým lodím, řešíš jejich pozice na mapě — a někdy nechápeš, proč se vůbec pohly.

Hra tě staví do sedla vojevůdce námořního námětí. Mapy jsou statické, tah po tahu se posouvají jednotlivé lodě, podle jejich typu a schopností. Cílem je buď zničit nepřátelskou flotilu, nebo dosáhnout určitého strategického cíle. Zvuk je mlčenlivý, grafika skromná — obličej hry připomíná Warlords nebo ranou Heroes of Might and Magic, akorát s lodičkami místo rytířů.

Mechaniky jsou pragmatické, ale zároveň neintuitivní. Pohyb jednotek funguje, zásahy si počítáš v hlavě (obzvlášť s delší dosahem dělostřelby), a celkový dojem připomíná spíš domácí výpravu do archivu než zběsilou bitvu. Rozhodování trvá dlouho, tahů je málo, a když už se něco děje, je to spíše formalita. Není v tom ale zlo, jen vyčerpání — asi jako číst školitelský manuál, jen s lodičkami.

V devadesátkách byla tato hra mezi tuny turnajovek a jednoduchých taktických her absolutní minoritou. Nezískala fandom jako Heroes, nezůstala v paměti jako poslední Warlords. Zmizela ticho mezi hry, které si nikdo nepamatuje. Dnes působí jako vzácný artefakt — zajímavý právě proto, že skoro nikdo neví, co to je.

Zahrát si ji dnes má cenu hlavně když tě láká retro taktika s nízkými nároky. V prohlížeči nebo emulátoru se spustí bez problémů, hra je stabilní a nenáročná. Není to zážitek, který by ti převrátil představu o turnajovkách, ale je v tom určitá klidná logika — jako deskové hry u stolu. Když máš rád kalkulace a ticho, vydrž. Když chceš dramaturgii a vzrušení, dej si raději Civilization.