Když herní průmysl ještě nevěděl, co to vlastně je, vznikaly věci jako Pizza Quest. Není to hra o historii, není to ani příliš záhada — je to prostě něco, co se v roce 1980 zdálo být dobrý nápad a co se povedlo dostat do DOS. Skvělé.
Jde o akcijní šílenost, kde ses pohybuješ po obrazovce a snaží se ti vzít peníze nebo ti spílat, když to zvládneš. Hra se točí kolem pizzy — cíl je jasný, motivace minimální. Běháš, sbíráš co se dá, střetáváš se s překážkami a během toho tvoříš z toho obraz, který si mozek později vykonstruuje úplně sám. Doba, kdy vývojáři nemuseli nic vysvětlovat a hráč si sám vymyslel, proč zrovna pizza a proč zrovna tahle děvka v košili.
Ovládání je jednoduché — pohyb, skok, občasný útok nebo interakce. Pixel-art pojetí je základní, ale má v sobě něco autentického. Hra není o tom, že by tě něco fascinovalo grafiky, ale o ritmu a reflexech. Prostě si brouzdáš po levelech, vyhýbáš se nepřátelům a sbíráš věci. Není tu žádné vysvětlování, žádné cutscény — jen hra.
Z dnešního pohledu je Pizza Quest I spíš historickou kuriozitou než něčím, co by tě uchvátilo. Zestárla v tom smyslu, že tehdejší přímočaré hry postupně nahradily věci s príbehom a videem. Ale právě ta jednoduchost ji dělá zajímavou — je to kapesník do konce osmdesátek, když se ještě za zábavou nemuselo chodit do kina.
Dnes si ji zahraje každý, kdo má rád experimentální věci ze starých dob nebo chce vidět, z čeho všeho se v sedmdesátých a osmdesátých letech rodilo. V prohlížeči ji spustíš za vteřinu — a stejně jako původní hráči v roce 1980 si budeš říkat, co to sakra je, ale budeš to dělat dál.
old