Day 4, The - Icarus

Икар padá. Ne dramaticky, s hudbou a efekty — prostě padá. A ty se koukaš, jak to dělá, a pomalu si uvědomuješ, že tohle není intro, tohle je hra. The Day 4: Icarus z roku 1994 je taková bizarní věc, kterou těžko zařadíš do schránky — není to logická puzzle, není to adventura, není ani grafická novela. Je to spíš interaktivní povídka, která si v každém okamžiku hraje na to, že tě zklamá nebo překvapí.

Jsi na stanici v orbitu. Někdy se odehraje něco, co tvému mozku připadá jako začátek příběhu — nějaký Icarus, který by měl být důležitý — a pak se to řeší jako experimentální film místo lineárního scénáře. Každá sekce je zvláštní pokus o to, co by se dalo dělat s textovým rozhraním a minimální grafikou. Chvíli čteš, chvíli klikáš, chvíli jen čekáš, aby se něco stalo. Respektive: aby se něco nezdálo dít.

Ovládáš myší, volby jsou omezené — není tu větvení jako u klasických textovek, spíš povinné cestování sem a tam. Hraje se to pomalu, a to je záměr, ne chyba. Autory zajímalo, jak se dá napsat něco, co tě nuceně zpomalí, co ti odepře tradični gameplay a vnutí ti sedět s nevyřešeným napětím. Občas to funguje — některé scény jsou skutečně zvláštní a pamětihodné. Jindy je to jen frustrující, zvlášť když si říkáš, proč se nic neděje a zda se máš koukat na okénko nebo jestli to vůbec funguje.

The Day 4 zůstal relativně neznámý a není divu. V devadesátkách chtěli hráči puzzle a příběhy, ne experimentální nud. Dnes to vlastně vypada jako předchůdce her s minimální mechanikou a narací v popředí — myšlenka byla správná, realizace byla právě na hranici mezi zajímavým a nezehraným.

Pokud si chceš vzít něco podivného z éry, kdy byla indie tvořena samotáři v garáži, a když tě zajímá, co když se hra rozhodne být úmyslně nehostinná — je to na webu staré DOS hry. Jinak to není hra pro každého, spíš kuriozita pro archivní filology retrogamingu.