Balltris

Vezmi si Tetris, zamíchej ho s pinballem a přidej míče místo kostek. Balltris z roku 1994 se vůbec nechce tvářit jako intelektuální výzva — chce jen bombastní zábavu u počítače.

Hra ti dává jednoduchou úlohu: míče padají shora, ty je pomocí baterií či desek v dolní části obrazovky chytáš, sbíráš a vytváříš kombinace. Čím více kuliček vedle sebe, tím vyšší skóre. Princip je jasný na první pohled, a právě v tom tkví její síla. Nestravuješ se milovnictvím nad optimálním umístěním jako u klasického Tetrisu — tady jde o to koukat, reagovat a sbírat body.

Ovládání je přímočaré, ovšem o to frustrující, když ti padající míče berou čas na rozmyšlení. Hra zrychluje tempem varovného zvuku a kuliček přibývá exponenciálně. Za chvíli se kolem tebe válí barevný chaos a ty jen křečovitě klackáš do kláves, aby ses dostal z nesmyslu. Grafika je čistá, bez pretenze — pravá devadesátka, kdy se nehrálo na vizuál, ale na pocit. Zvuková stopa dělá svou práci, nic vyloženě odseknutého, spíš funkční.

Balltris byl v devadesátkách jednou z miliónů her, jež se hrnuly na shareware diskety. Nebyla průlomová, ale měla to, co potřebovala — addiktivní mechaniku a jednoduchost, díky níž se v ní ztrácely hodiny. Neměla ambici být Tetrisem. Prostě byla její veselnější bratranec na večírku.

Pokud si chceš dnes zahrát něco krátce, bez náročného učení se, co funguje na čistém reflexu a přiměřeně umělém zrychleňování — je tu. V prohlížeči si ji natáhneš za vteřinu a o chvíli později si budeš uvědomovat, že jsi si ji hrál déle, než sis říkal. Na více se nečekej, ale právě to je v pořádku.