MaxMan

Když jsem se poprvé podíval na MaxMan, věděl jsem, že jde o něco jednoduchého. A měl jsem pravdu — to je hra, která se neobává svého času a své podstaty. Žádné přebíhání, žádné výmluvy. Prostě to, co vidíš.

MaxMan je labyrintová střílečka v duchu her z osmdesátkových automatů. Pohybuješ se v bludišti, sbíráš věci a střílíš nepřátele. Vzor je starý jako cihla — pohni se sem tam, zlikviduj všechny nepřátele, postup dál. Nic se tu nevysílá na neurčitou dobu. Hra ti řekne, co chce, a ty to uděláš nebo ne.

Ovládání je přímočaré — šipky na pohyb, mezerník nebo nějaká klávesa na střelbu. Postava se otáčí pomalomerem, střely létají lineárně. Nepřátelé se pohybují podle schématu, nejsou to geniální stratégové. Hraní je otázkou reflexu a paměti — zapamatuješ si, kde se co pohybuje, a tím pádem zvládneš libovolný level. Není tu nic zvlášť vybroušeného ani složitého, ale není to ani nuda. Prostě máš to, co potřebuješ, a nic víc.

MaxMan není hra, která by něco vymýšlela za chodu. Je to dinosaurus, který stojí na věcech, jež věděl dělat lépe: jednoduchost a zásady. Takové hry se vyvíjely jako vaření — přidáš ingredienci, zkusíš, jestli to chutná, a když ano, jdeš dál. Z tohoto pohledu je MaxMan průměrný, ale v tom není pádu — snad jen chybělo víc osobnosti.

Dnes ji najdeš v archivech a emulátorech. Pokud tě láká to klasické cítění bez zdobení, pokud si chceš vzít na dálku, jak se hry dělaly, když nebyla v nabídce 3D a spektakulární grafika, tak si ji hoď. Dvacet minut v jednom sezení je přesně ten správný čas. Nebudou ti plicnice, ale pocítíš, kde se hernictví vzalo.