The Maniac

Řidič bez brzd, bez návratu. The Maniac je závodní hra z roku 1991, kdy se nemuselo nic vymýšlet, jen auto jedete co nejrychleji a všechno, co stojí v cestě, musí mizet. Není tady příběh, není tady smysl — je tu jen čistý adrenalin a primitivní grafika, která dnes vypadá jako digitální graffiti.

Sedíš za virtuálním volántem a supeš na pedál. Před sebou máš trať plnou překážek — budovy, stromy, jiné vozy, všechno to létá nazpět pod tvojí kapotu. Cíl je jednoduchý: dojedź co nejdál bez havárie. Grafika je kvadratická, barevná, připomíná digitální kakao — to, co se počítače v devadesátkách snažily předstírat, že je krásné. Zvuky jsou štěkavé, motor duní, nárazy zní jako když padesátiletý muž padne na schody.

Ovládání je přímočará: газ, zatáčení, zbrzd pokud jsi v minussaničním náladě. Hra nechce být složitá, chce být rychlá. Fyzika auta je spíš návrh než realita — auto jede, jak chce, reaguje se zpožděním, která je záměrná nebo nechtěná, nevíš. Letos se hraje na vzpomínku a klinický pocit toho, jak to vypadalo první čas — s ponížením, ale s tím zvláštním kouzlem, když jsou možnosti omezené, ale elán nekonečný.

The Maniac přinesla závodní žánru tu nejprimitivnější, nejrovnější chut — bez ligand, bez campusů, bez závodů se jmény a rekordmany. Byla to hra pro ty, kdo koukal na varovné cedule a chtěli si je dojít. Dnes vypadá jako dinosaurus, ale přesně tímhle činem si ji pamatujeme: jako něco, co se neomlouvalo za svoji přímočarost.

Vytáhni si ji v emulátoru, jestli chceš pocit, jak se hrály hry před třiceti lety — bez lesku, bez líbánek od kritiky, jen hra v nejhrubší formě. Není to technický zázrak a není to nic originálního, ale má v sobě něco pravého, něco nekompromisního, co dnes chybí i nejnovějším tahům se stamilionovými budžety.