Into the Sun - Projected Distruction

Jednoho dne vám přijde na disk něco, co vypadá jako úplná náhoda. Into the Sun — Projected Distruction. Název, který vypadá jako špatný překlad nebo záměrná typová chyba, a logické jádro hry vám stejně dlouho neunikne.

Jde o střílečku z první osoby, podobnou Domu nebo pozdějším Quakům, ale s mnohem nižším rozpočtem a spíše experimentálním přístupem k průchodu prostorou. Nacházíte se v abstratkním prostředí, které připomíná vnitřek nějakého futuristického stroje nebo vesmírné stanice vykreslené v paletě slunečních odstínů — oranžově, žlutě a rudě. Střílíte na to, co se v tom světě pohybuje, a postupujete dál. Jednoduché jako polibek, depresivní jako jeho absence.

Ovládání je syrové, ale zvladatelné — kurzorové klávesy pro pohyb, mezerník či Enter pro střelbu. Fyzika projektilů není nikdy nejdůležitější součástí takových her, ale tady je pohyb střel natolik apatický, že vám někdy trvá chvilku, než si uvědomíte, jestli jste vlastně něco hit. Prostředí není procedurálně generované, ale také se to moc neopakuje. Hru asi hraje právě proto někdo, aby poradil sobě — nikoliv proto, aby si ji užil.

Into the Sun se ztrácí v hromadě DOS her z druhé poloviny devadesátek, které se snažily napodobit trendy svého času, ale chyběla jim profesionalita a rozpočet velkých studiích. Přestože se obklopuje slibem futuristických střetů, většina času hrajete v částečné tmě a střílíte na nepromyšleně umístěné nepřátele. Nikde nebylo ukotveno, co vás vlastně motivuje pokračovat.

Dnes se na ni podívám s tím, co jsem měl v devadesátkách — zvědavostí. Je to kuriozita, nikoliv mistrovské dílo. V prohlížeči ji zkušenímu nadšenci v ničem nekazit — je to přesně tohle, co se počítalo hrát, když jste měli málo her a spoustu času.