این نقد هنوز ترجمه نشده است — متن اصلی (Čeština) را نشان میدهیم.
Deset nocí vraždění v ústavu pro duševně nemocné — to je vstupní nabídka. Tahle hra z roku 1996 si nekupuje příznivce puritánským marketingem, a právě to je zajímavé. Ten Nights of Killing and Mayhem at F.J.B. II je podivná směs strategie a RPG, která staví na tom, že je neznámá, a tím i osobitá.

Hraješ něco mezi velitelem a taktickým manažerem. Na obrazovce vidíš mapu, postavy, inventář a spoustu textových menu. Cíl je jasný: přežít deset nocí na tom místě, ovládat své jednotky a soustředit se na přežití. Není tu žádný tutoriál, žádné vykřičníky v rozhraní — jen hra a rozhodování. Atmosféra je syrová, místy matoucí, jako by si tvůrci nebyli jistí, co přesně dělají, ale dělali to bez kompromisů.
Ovládá se to neobvykle. Nejde o klasickou akci ovládanou myší — jde o klikání do menu, psaní příkazů a čekání. Každý tah ti dá jen pár vteřin na rozhodnutí, a pak se věci rozjedou. Hry s podobným tempem působí z dnešní perspektivy zastarale, ale tady to funguje. Probudíš se, plánuješ, a pak se stane něco, co jsi neplánoval — v tom je jádro hry. Grafika na úrovni konkurence tu není, ale vizuální chudoba je součástí šarmu.
Hra se mezi retro nadšenci předává jako něco, co mělo být zapomenuto, a přesto nebylo. Není to portrét vkusu své doby — je to pohled z boku. Hry devadesátých let se snažily být velké a okázalé; tenhle experiment si řekl, že stačí být zvláštní a upřímný. To, že skončila bez vydavatele a bez mediálního hluku, jí paradoxně prospělo.
Dnes to není zážitek pro každého. Pokud ti vyhovuje, když se hra snaží být krásná a přístupná, běž jinam. Pokud ti ale záleží na tom, jak hry přemýšlely v době, kdy nezávislá scéna neexistovala a malí vývojáři dělali věci pro sebe, tohle je ono. Nejlíp si ji zahraješ přesně takhle — v DOSBoxu, na černém pozadí, bez očekávání, že ti hra něco dluží.