Super Boxing

Přirovnávat boxerský simulátor z roku 1994 k boxu je jako srovnávat počítačové šachy se skutečným zápasem — zbude z toho jen mřížka a základní pohyb. Super Boxing je právě takový pokus: v době, kdy se ve skutečném ringu rozdávaly rány, tohle na obrazovce počítače s procesorem 386 vypadalo aspoň jako pokus o totéž.

Jde o textově či primitivně graficky zpracovaný boxovací simulátor, kde si vybereš boxera a jeho soupeře, pak se kolo za kolem střídáte v útocích, sčítáte body a čekáte na KO. Bez tréninku, bez strategie v pohybu, bez rozdílu mezi jabem a haymakerem. Hra funguje na principu čísel a náhody — zadáš sérii úderů, losování určí, jestli soupeř spadne, nebo se zvedne, a pak je řada na něm.

Ovládání spočívá v psaní příkazů či klikání na tlačítka — nic dynamického, nic živého. Animace nejsou, vizuálně to vypadá jako staré turnajové tabulky na papíře. Když už máš hru, která simuluje sport, chceš něco cítit z rytmu zápasu, z načasování, z fyzičnosti. Tady cítíš jen to, že tlačíš tlačítka a čekáš na výsledek. Raný devadesátkový pokus o žánr, kterému tehdy ještě nikdo nepřišel na kloub.

Super Boxing nebyl průlomem. Lepší boxovací hry vznikaly už souběžně a další pak přišly na PlayStationu a arkádových automatech — tam se vědělo, jak to má vypadat. Tenhle DOSový kus zůstal někde mezi nadějí a realitou a dnes na něj hledíme hlavně skrz historickou optiku: jak si mysleli, že tuhle hratelnost lidem prodají.

Dnes si zahraješ jedno kolo, abys věděl, o čem mluvíš, když přijde řeč na evoluční slepé uličky počítačových sportů. V prohlížeči to najdeš bez potíží, ale čekej spíš kuriozitu než zábavu. Není to zlé — je jen moc nudné na to, aby si zasloužilo víc než pár vět na staré webovce, jako je ta naše.