Splat!

Stírač obrazovky, který se rozhodne žít vlastním životem. Splat! je přesně taková věc — jednoduchá grafika, jednoduché pravidlo, a přitom to vás nutí koukat na monitor skoro hypnotizovaně. Rok 1999, MS-DOS, a developer, jehož jméno se už neví.

Barva kapaliny padá z horní části obrazovky a vaším úkolem je ji chytit a srovnat s barvou, kterou vidíte na postavě nebo předmětu uprostřed. Chyťte špatnou barvu, přijdete o život. Chytněte správnou, posunete se dál. Celé to vypadá jako kdybyste hráli si se vzorky barev, které vyletovaly z grafického programu a teď na vás útočí v reálném čase. Je v tom něco podivně neklidného, maličko stresujícího.

Ovládání je přímočaré — kurzorové klávesy nebo myš, nic víc. Hra ale rychle zrychluje. Nejdřív jsou barvy jasné, nesmatné — člověk je pozná bez zamyšlení. Pak se začínají podobat, rozdíly se zatírají, a vy najednou chytáte na základě reflexu, ne logiky. Poměrně brzy jste u limitu, kde si už nejste jistí, která barva byla která. Bez přeboru světa, ale dost intenzivní na to, aby vás drásala palička skrz skrz.

Splat! je typická DOS-ová arkáda — malá, okousnutá myšlenka, bez zbytečného obsahu, bez příběhu, bez vykřičníků. Má přesně tolik, kolik potřebuje, a ne zrnko víc. Zestárla bez dramatu, protože nebyla předělána na nic moderního, netrpí nostalgiáznízou — prostě tam byla a teď tam je v muzeu starých věcí. Svůj čas měla, teď už se na ní kouká jako na školský pokus.

Dnes si ji zahraje ten, koho lákají jednoduché výzvy bez ornamentu, kdo si chce ověřit, jestli mají vyladené oko na barvy, nebo kdo prostě odsekne dvacet minut něčeho, co nemá ambice být hrou roku. Nezachrání vám den, ale nebude vás trápit ani minutu. Je v tom čest.