Legend of the Silver Talisman

Šedivý obrazovací režim, midi skladby bez srdce a postava, která se pohybuje jako zrezavělý robot — že by zase jedna z těch her, na kterou zapomněl i autor? Jenže Legend of the Silver Talisman na to dělá úplně vliv. Tuhle adventuru jsem vytáhl z krabice počítače s nejmenším očekáváním a překvapilo mě, jak jednoduše vás vezme za ruku a nedá vás jít.

Chodíte po černých pozadích po osm směrech, sbíráte cucky a mluvíte s příšerami v tom nejjednodušším dialektě starého adventu. Příběh se motá zhruba kolem kouzel, talismanů a legend, která vám hra v dlouhých textech nechává mezi levým a pravým klikem myši. Nic zvláštního, ale nic co by vás otevřeným ústy nechalo čekat na další větu — v devadesátkách beru tuhle pragmatičnost jako daň za nižší rozpočet.

Hra nás vezme skrze tmavomodrý labyrint — a právě v tom je problém. Nejste nijak vedeni, orientace se ztrácí hned, mapy neexistují. Klikáte se v tmě, narazíte na překážku, jdete zas jinam. Někdy zachrání nápověda od NPCka, kterého potkáte, jindy vám nezbývá než si zapisovat, kam jste už byli. Čas zbýtečně vázne v tápavosti, která se hranici mezi vyzýváním mozku a nuzností posouvá spíš na onu druhou stranu.

Co si z ní vezmu? Že to nebyl bordel. Že devadesátková produkce nemusí být vždycky buď polož-se-a-zmoři (Sierra) nebo nudá v pixelech (half-forgotten freeware). Tady měl někdo svůj malý svět a postavil si v něm skromný příběh. Není to Monkey Island, ale má v sobě upřímnost těch her, co vycházely bez hype a bez očekávání, prostě jen aby něco bylo.

Dnes se na ni koukat budete přes nostalgia-filter — syrová grafika a chřestění midí vám půlhodinku oddálí od telefonu a moderního klikání do Netflix-like elementů. Pokud máte rádi maze-like exploraci bez GPS a chcete si pamatovat, jak vypadal real adventure let's play v paměti bez YouTubu, tady je vaše věc. Jinak si o tom vezměte vědomí, že tato hra existuje, a jeď si svůj seznam lépe.