KNAX

Že si dnes někdo vzpomene na KNAX? To je spíš sázka. Tyhle mozaikové puzzle se v devadesátkách válely na každém PC, kterému věřili tak málo, že se do něj nechtělo instalovat nic náročnějšího. KNAX byl jeden z nich — jednoduchá, tichá hra pro chvíli, kdy tě nebaví koukat ze seřazením barevných kamínků do obrazce.

Jde o klasický puzzle se čtyřmi barevnými tvary, které padají shora. Poskládáš je tak, aby se doplnily do plných řádků, a ty pak zmizí. Pokud ses někdy hrál Tetris, víš, jak to jde. Až na to, že KNAX má ty své tvary trochu jiné — méně intuitivní, méně lákavé. Cíl je stejný: nestlačit se až k vrcholu, sbírat body a čekat na pád příští kamenů. Prostý, funkční, bez okolků.

Ovládání je přímočaré — šipky, rotace, tlačítko drop. Bez vyrábění si. Hra se ale cítí chladně, bez toho náboje, který měl například dobrý Tetris. Věníčky padají bez zvuku, skoro jako by v tom nikomu nezáleželo. Nema tu magii, když se séra řad rozpadne — je to jen mechanické mizení řádků a další vlna. Po chvíli máš pocit, že hraješ s notebookovým procesorem, ne s hrou.

KNAX se objevil v době, kdy bylo takového software plno — freeware, shareware, bundlované hry do PC. Každý ji znal, málokoho si pamatuje. Nezměnila nic, nepřinesla nic, co by přežilo dál. Dnes si ji zahrají jen ti, co chtějí vyzkoušet, jak to vypadalo předtím, než se puzzle hry snaží být něčím zajímavějším.

Není to špatná hra, spíš je to hra, která nikdy nechtěla být dobrá. Někoho to v momentě stihne — není v tom trapnosti, je v tom upřímnosti. Zahrát si ji dnes v prohlížeči v emulátoru DOS je stejné jako přelistovat starý katalog — nudné, ale bez škod. Ani není čeho litovat.