Flying Tigers

Trefit se do vrátka mezi stromy, když máš pod kontrolou biplane, který poslouchá jen do půl — to je Flying Tigers v kostce. Střílečka z pohledu shora, kterou vydal nějaký menší vydavatel v roce 1994, se vám nabízí jednoduchou premisu: létat, pálit a nepřijít o všechny životy dřív, než projdete úrovní.

Hrají se opakující úrovně, kde se z horní části obrazovky valí nepřátelské letouny a další překážky. Ovládáš s těmito létajícími bedny z padesátých let a střílíš, co ti drží prst. Není tu žádná složitá nabídka zbraní ani upgrade — jen základní zbraň a snad nějaký speciál, když sbereš power-up. Střely létají řadami, nepřátelé se objevují v předvidatelných vlnách a ty se snažíš vydržet tak dlouho, aby součet bodů stál za to.

Problém je v tom, že hra cítí rozmazaně. Letoun nedělá, co chceš. Hitboxy jsou neurčité — někdy tě zasáhne střela, která tě minula o kus, jindy projdeš ohněm bez zásahu. Zvuky jsou chrastivé, hudba nudná a grafika vypadá, jako by ji někdo naprogramoval ve vyučování na střední škole. Nic z toho není tak špatné, aby to bylo vtipné, je to jen všude průměrné.

Flying Tigers patří mezi hry, které měly být na domácím počítači jedním ze stovek podobných titulů — levná arkáda na pásku, kterou si půjčiš od kamaráda, zahraji si tři čtvrtě hodiny a zapomeneš. Neměla přínos, nezměnila nic, nezůstala v paměti pro nějakou výjimečnost. Byla prostě součástí té nekonečné řady střleček, které se snažily něco vydělat na popularitě formátu.

Dnes se na ni podíváš pro zábavu s nostalgiálním nádechem nebo když chceš něco bezstarostného bez příběhu. V prohlížeči ji zvládneš bez frustrace — hra není ani nepříjemně těžká, ani zajímavě lehká, jen prostě je. Nikdo ti neřekne, že ji musíš hrát. Ale když na ni narazíš a máš pět minut, zjistíš, že se dá.