CAVE

Zmizet v temné chvíli, najít cestu ven — tahle myšlenka byla v devadesátkách přitažlivá. Cave není hra, která by tě vlekla dramatickou zápletkou. Je to puzzle, které si hraješ v hlavě, zatímco postavička skáče po platformách v černé propasti.

Jde o kombinaci logické hádanky a skákačky. Pohybuješ se horizontálně, skáčeš, sbíráš předměty a řešíš, jak se dostat k dalšímu patru. Jenže není tu jeden správný průchod — jsi vázaný na fyziku a na své vlastní nápady. Každá úroveň je jako malý labyrint bez map, bez nápovědy. Víš jenom to, že ven existuje cesta, a ty ji musíš najít.

Ovládání je jednoduché, animace skromné. DOS to zvládá snadno, takže hra běží bez problémů. Co však trvá dlouho, je čekání — čekání na to, až si vzpomeneš, jak se ta věc řešila. Některé úrovně nejsou složité, spíš jsou nudné. Jiné tě pořádně sundají a pak se smíješ sám sobě, jak jednoduché to bylo.

Cave přišla v období, kdy indie hry neexistovaly a malé tvorby měly omezené šíření. Není to hra, kterou by hrál každý — je to víc taková kuriozita, jež se zabydlela na diskách těch, kteří se rádi gubují v malých věcech. Grafika a zvuk nejsou důvodem hrát. Důvodem je ten zádumavý pocit: jsi sám, je tma, musíš ven.

Dnes by ti zajisté sedly ty moderní indie tunely, co si hrají na atmosféru pořádně. Ale Cave má něco primitivního a poctivého — není tu nic, co by tě rozptyloval. Jenom ty, chvíja a úkol. Pokud máš chvíli a chceš se ponavracet po svých dvaceti, pusť si ji v emulátoru. Nepoznáš zázrak, ale poznáš, proč se takovéhle věci dělaly.