AntiXonix

Chceš zabrat prostor? Tak se chystej na bitvu s bílými čtvercovými zrůdy, které se honit nebudou. AntiXonix je logická hra z poloviny osmdesátek, kterou tu a tam někdo připomene jako zajímavost – byť se o ní mluví spíš jako o kuriozitě než jako o klasice. Pocházíš do arény, kde jsou tvým nepřítelem jednoduché geometrické tvary, a máš za úkol ovládat barevnou tečku a postupně tak vyplňovat herní pole bez kontaktu s těmi bílými věcmi.

Jde o logickou hru na principu rozkreslování území. Tvůj hráč se pohybuje po mřížce a zanechává za sebou vybarvenou stopu. Když vytvoříš uzavřenou čáru, všechna pole uvnitř se ti stanou – aby se řeklo jednoduše – tvá. Problém? Bílí nepřátelé, kteří se po herní ploše potulují bez vychytralosti, ale s neúnavností. Dotkneš se jich nebo jejich trasy během kreslení, hra skončí. Přežiješ jeden level, na další čeká víc těch zrůd, víc chaosu, a tvůj prostor k manévrování se zmenšuje.

Ovládání je přímočaré – pár směrů, žádné zbytečnosti. Charakteru hry ale chybí veškerá dramatičnost. Zvuky jsou jednolité bliknutí, grafika je minimalistická černobílá (v lepším případě barvy na CGA monitoru – a ty blikají jako zubní soupravy). Hraje se to přísně, bez času na rozmýšlení, přesto vypadá všechno jako by čekalo, až ses nudíš. Není tu elegance, jen holá mechanika.

AntiXonix přežívá proto, že nabízí jednu jedinou myšlenku a tu drží bez ústupků. Není tu rozpustilá střelba ani příběh – jen logika. Pro své období to bylo zajímavé řešení, jak zabavit hráče za rozumný čas. Dnes působí jako staré domácí cvičení, které ses naučil na tělocviku, a které je korektní, ale ne vábivé.

Pokud máš chuť na chladné logické výzvy bez zbytečností a snášíš jednoduchou grafiku z éry, kdy se počítače jen tlukly v kanclářích, AntiXonix v nějakém emulátoru nabídne pár minut zábvy. Není to hra, kterou by sis měl dělat čas, aby ses vrátil. Ale pro nudu v kanceláři? Projde.