Zentris 1.62

Jsou hry, u kterých odehraješ jednu partii a pak na ně zapomeneš. A pak jsou hry jako Zentris, který se ti vrtá v hlavě dlouho poté, co vypneš počítač.

Zentris z roku 1992 je tetrisovka — to základní pochopíš hned. Na obrazovce padají tvary, skládáš je do řad, řady mizí, body rostou. Nic převratného. Jenže tohle není Tetris. Je to jeho méně slavný bratranec, kterému se povedlo udělat něco vlastního, aniž by se výrazně odlišoval. DOS verze běží hladce na jakémkoli počítači té doby — 386, 486, pro tehdejší hardware to byla hračka.

Zajímavý je Zentris jednak vzhledem — pixelová grafika v pastelových barvách, která působí příjemně uklidňujícím dojmem — a jednak rytmem hry. Tempo nabírá postupně, ale ne tak neurvale jako u původního Tetrisu. Máš čas přemýšlet, čeho se chopíš. Ovládání je přímé — šipky, mezerník — nic se nepřekombinovává. Hudbu tvoří jednoduché, dokola se opakující melodie, které se ti spíš vryjí do hlavy, než aby vadily.

Problém? Ústřední myšlenka tetrisovky se tu opotřebovává stejně jako všude jinde. Po dvaceti minutách víš, co tě čeká. Hra ti nedá nic nového, žádný zvrat, žádný trik. Je to poctivá kopie bez ambicí stát se legendou. A to je v pořádku. Ne každá hra musí být výjimečná. Zentris funguje jako odpočinek od složitějších strategií — prostě něco na hraní, když chceš vypnout mozek a koukat, jak blok padá dolů.

Dnes si jej zahraješ v prohlížeči a zjistíš, že se nic nezměnilo. Stejné uspokojení z doplněné řady, stejné zklamání, když tvar spadne špatně. Není to klasický Tetris a není to ani nic, na co by ses těšil dnes. Ale jako kuriozita devadesátek, jako důkaz, že tetrisovky vznikaly na DOS počítačích ve velkém, má své místo. Jen ne v seznamu těch, které si zahraješ znovu a znovu.