Solus

Hrál jsem hry, u kterých člověk neví, co se děje, ani po dvaceti minutách. Solus je něco jiného — neví se, co se děje, ani po dvaceti sekundách.

Z toho, co se mi podařilo z MS-DOSu vymáčknout, a z vágních stop v paměti jde o něco mezi logickou hádankou a abstraktní střílečkou. Na obrazovce se rýsuje minimalistická krajina a objekty, na které míříš, a pak se najednou vrátíš do hlavního menu, protože jsi zřejmě prohrál, i když jsi nevěděl, co děláš. Obrázky jsou v monochromatickém stylu raného DOSu, zvuky pípavé a neurčité.

Hratelnost je otazník. Ovládání fungovalo, ale účel jednotlivých akcí zůstal tajemstvím. Některé hry si mohou dovolit být záhadné, protože ta záhada baví. Solus působí spíš jako prototyp nebo nedokončený port něčeho neznámého, co se nedostalo do rukou lidí, kteří by to znali. Bez návodu jsi v temnotě a návod prostě neexistuje.

Dnes ji spustíš v retro emulátoru jako vzácnou kuriozitu — jako zástupce her, o kterých nikdo neví a nikdy vědět nebude. Není to hratelné ani zajímavé, ale je to autentické: svět plný her, které se nikdy nepřeklopily do obecného povědomí. V tomhle smyslu Solus vítězí — třiceti lety naprosté neznámosti.