Real Fighter

Tahle hra si říká Real Fighter, ale s realitou má vzdálený vztah. Jde o klasický side-scrolling beat-em-up z devadesátek, kdy si myslel každý druhý programátor, že kickboxing nebo kung-fu jsou automatickou garance na zábavu. Na DOS-u z roku 1995 to byla docela módní záležitost.

Postaveníš se postaví jeden jeden s různými protivníky a bijete se po obnažené hrudi, která se během bojů střídavě zmodří a zezeleně, jako by měl soupeř v těle malujícího klauna místo srdce. Pohyb je pixelový a tuhý, zvuky zásahů připomínají tření prkna o beton. Není to heroické, je to prostě nudné.

Mechanika je předvídatelná. Skáčeš, kopneš, pěst, občas si stisneš klávesu na speciální útok, který trvá stejně dlouho a shoduje se stejně často jako útok normální. Předvídatelnost není ani tou správnou předvídatelností, která by ti dovolila elegantní kombinace — je to spíš otupující monotonie. AI protivníků se omezuje na tancování na místě a čekání, až udělají chybu, do níž si můžeš narvat kombinaci. Když se ti to unudí, je čas jít na další level, kde se opakuje totéž s jiným designem průhonek.

Real Fighter patří do kategorie her, které obstály jako náplň herního disku, ne jako zážitek. V polovině devadesátek existovaly lepší beat-em-upy — Final Fight, Streets of Rage, později Dragon's Lair. Tahle hra nebyla ani nejhorší, ani nejlepší. Byla zapomenutá.

Dnes se k ní vrátíš pouze z nostalgie nebo z nudy. Grafika je prosté pixelové schéma bez osobnosti, hudba se ztrácí v tuhém zvukovém designu. Pokud máš rád klasické beat-em-upy a nezáleží ti na kvalitě, vejdeš si ji chvíli přehrát. Ale znáš lépe strávené čtyři hodiny.