Zlatá hůlka na první pohled vypadá jako selhání. Černá obrazovka, bílý text, nic víc. Pak si přečteš první řádky a slyšíš v hlavě ticho — taková prázdnota, kterou znáš jen z nejstarších textových adventures.
Je to hra z roku 1981, kdy se počítače chovali spíš jako psací stroje s pamětí. Herní svět se skládá pouze z textu a tvého képiovitého představivostí. Jsi na nějaké nebezpečné cestě, hledáš zlatou hůlku a přitom se musíš vyhnout dalším nástrahám. Nevidíš mapy, nevidíš postavy, jen čteš, jak místo vypadá, a pak napíšeš, co chceš udělat.
Hraní je čistý dialog mezi tebou a hrou. Napíšeš "jdi na sever", hra ti odpoví, co vidíš. Napíšeš "vezmi hůlku", stane se to — nebo se nic nestane, a pak musíš přemýšlet jinak. Tahle mechanika tě nutí myslet, protože chyba znamená smrt nebo blind alley. Žádné opravy, žádné nápovědy. Jsi sám sobě průvodcem i soudcem. Ovládání je jednoduché — jen typuješ příkazy. Problém je, že hra není vždy shovívavá k chybám v psaní či logice.
Takovéhle věci byly tehdy pokrokem. Počítač jako příběh, jako tvůrce světa, ne jen stroj na Pong. Mysterious Adventure No. 1 se nikdy nestala věrnou klasickou hvězdou jako později King's Quest, ale patří k těm, co udělaly cestu volným. Bez obrazů, bez zvuků — jen čistá imaginace a odpor proti běžným hrám.
Dnes si ji zahraji v prohlížeči skrz nějaký emulátor starého DOSu nebo přes webový interpret. Není to zábava v dnešním smyslu — jde spíš o rituál, návštěvu v čase, kdy počítač nebyl zábavní park, ale překvapení. Líbí se ti to, nebo si mysliš, že je to jen nudná historie. Záleží, jak moc ti chybí ten pocit kdy nevíš, co se stane dál.
old