Když si člověk klikne na Most Certainly Not Pool II, ví přesně, co čeká — to slovo „Not" v názvu není náhoda. Nejde o kulečník, jde o srandu z kulečníku. A v roce 1994, kdy se DOS ještě tápal v nejasnostech toho, co vlastně počítač zvládne, byla taková sebeironie opravdu osvěžující.
Jde o fyzikální simulátor, kde seš postaven před stůl, kuličky a všechny ty laws of motion, kterou si Newton vycucat do hospody. Cíl je prostý — puk nebo kulička nebo co už to je se dostane ze stolu. Ale ne přímo, ne nudně. Hra ti dává k dispozici různé předměty, zásahy a úhly, kterými můžeš kuličku glejt po stole tak, aby to vypadalo úplně blbě a pak se stane něco nečekaného.
Hraní se točí kolem experimentování. Není tu žádná hra o bodech nebo závodech — seš sám v dílně fyziky. Sklon, úhel, síla, gravitace. Zkusíš něco, kuličky se valí a někdy se stanou věci, které jsi nečekal. Často v tom není žádný smysl, ale vlastně to je právě ono — chaos místo pravidel je tady zábava. Ovládání není komplikované, ale být přesný? To je už těžší. Mechanika je precizní, takže když se ti něco nepodaří, víš že to byla tvoje chyba.
V devadesátkách byli vývojáři rádi, že zvládli něco rozchodit. Most Certainly Not Pool II je případ, kdy se z omezení stává osobitost. Nerealistické chování kuliček, zvláštní fyzika a všechny ty vizuální chyby? To je celý kouzlo. Hra ti řekne na rovinu — netvářím se, že jsem kulečník. A jak se časy měnily, jednotlivé enginy jsou starší, dnes to vypadá jako experiment z poloviny osmdesátek.
Dnes si ji zahrát znamená připravit se na hraní, kde se nic nemusí povedené a to je fajn. Není tu frustrace z pravidel — je tu jen ty a fyzika, která se chová tak, jak se jí zachce. V prohlížeči jde najít a není víc lidí, kteří by na ni zapomněli, protože takhle zvláštní hry se do paměti vrývají samo.
old