Badman

Badman věděl, co chce. Bez dramatu, bez příběhu, jen čisté dobro versus zlo v režimu, kdy si ty střihneš průvod zločinců a zbytek je na strategii. V devadesátkách to fungovalo a dnes to vypadá jak experiment, který se posunul někam doprostřed mezi real-time taktiku a arkádní střílení.

Hraješ jako správce pořádku a tvůj úkol je prostý — eliminuj všechny bandity na úrovni. Pohybuješ se po herní ploše v izoometrickém pohledu, sbíráš zbraně, najímáš si parťáky a postupně zvyšuješ tím svoje eskadronu. Není to hra, která by ti zadala překvapení. Jsou to spíš lineární mise, kde znáš cíl hned od začátku.

Ovládání je funkční, ačkoli by se dnes našlo na čem pracovat. Pohyb, střelba, výběr jednotek — všechno funguje, ale není to na první pokus intuitivní. Ty starší DOS hry často trpěly tímhle — pořád jsi někde přepínala mezi režimy místo aby všechno sedělo pod prstami. Grafika je typická pro dobu — prásknuté sprity, jednoduché animace, ale čitelné. Zvuk? Základní pípy a puky bez amcí, které by ti zůstaly v hlavě.

Badman není hra, kterou by si někdo vezl na tlačítko. Existovala ve stínu povedlejších akcí a střílení. Neměla talent, který by ji katapultoval mezi klasiky, ale ani ambici tyhle hranice překračovat. Bylo to takové to střednědobé řešení — když sis chtěl zahrát něco s trochou taktiky, ale ne až tolik, aby to vyžadovalo hodinové učení.

Dnes má smysl ji zkusit hlavně proto, aby sis uvědomil, kudy se vydával vývoj her v polovině devadesátek. Není to špatně, ale není to ani odvážné. Je to poctivé, jednoduché a zapomenutelné — přesně to, co se rodilo v těch chvílích, kdy každá nová hra potřebovala aspoň jednu myšlenku, aby měla šanci na přežití.