TEGL Monopoly

Kdyby si někdo řekl „vezmu Monopoly a přenesu je do počítače tak, aby to bylo totálně nudné“, byl by to záměr, který by v osmdesátých letech nikdo nečekal. TEGL Monopoly z roku 1989 je přesně taková hra — digitální verze klasické desky, která si vzala všechno, co ji dělalo zábavnou, a vyměnila to za strohý kód a textové rozhraní.

Hraješ Monopoly tak, jak je znáš — kupuješ nemovitosti, vybíráš nájemné, obíháš desku. Funguje to pořád stejně. Tady ale proti tobě hraje počítač, a není to zábavný protivník — je to nudná umělá inteligence, která jen sleduje, kolik máš peněz, a bezduše posouvá figurku z políčka na políčko.

Problém je hned na začátku: hra běží v rozlišení, které si pamatuješ z prvních textových DOSovských programů. Přepínáš mezi okny, čteš si tabulky s čísly, klikáš do políček pro své tahy. Pohodlí desky — možnost koukat se na protivníky, fyzicky manipulovat s figurkami, vidět jim do tváře — je pryč. Zbývá jen číselná abstrakce a nutné čekání na počítač, až se rozhodne.

Mechaniky jsou správné — můžeš stavět domy, obchodovat, platit daně. Hra tě ale nenechá relaxovat a zároveň ti to nevynahradí ničím, co by na desce nešlo. Chybí jí esence Monopoly — sociální dynamika, spekulace tvého kamaráda, handrkování při vyjednávání. Umělá inteligence není protivník, je to počítač, který klik po kliku počítá, co máš v peněžence.

To, že hra v roce 1989 existuje, je samo o sobě zajímavý fakt o tom, jak se někdo snažil lidem prodat zábavu na PC. Ale výsledek postrádá základ. Dnes si ji zahraješ v nostalgickém módu — pokud tě zajímá, jak vypadala příprava počítačů na hry, o kterých si v devadesátkách všichni mysleli, že budou oblíbené. Lepší je vzít si desku a najít si kamarády.