Štiri v vrsto

Čtyři v řadě. Víš, co to je — stejná hra, kterou hrála babička s dědečkem u kuchyňského stolu. Akorát tady ji máš na obrazovce osmdesátkového počítače, kde si ji v MS-DOSu spustíš, když tě v devadesátkách omrzelo přehazovat soubory v Norton Commanderu.

O strategii tu moc řeči není. Postavíš svůj disk na desku, počítač udělá totéž, a cíl je prostý — dostat čtyři své kousky do řady dřív než soupeř. Svisle, vodorovně, úhlopříčně. To je všechno. Žádné power-upy, žádná speciální pravidla, jen matematika a logika z doby, kdy zábava znamenala papír a tužku.

Ovládání je jednoduché až primitivní — vybereš sloupec a pustíš disk dolů. Počítač počítá, tvůj disk padá, pozadí monochromaticky bliká. Grafika? Čtverečky a čárky. Zvuk? Nic zvláštního. Hra se odehraje skoro sama — bez emocí, bez překvapení. Počítač nemá osobnost, jen algoritmus, který po pár partiích prohlédneš, protože je předvídatelný jako vyluštěná křížovka.

Zajímavé je spíš to, že takovéhle věci vůbec existují. Někdo si řekl, že do MS-DOSu dá klasiku, kterou znají všichni, a tím pádem by to mělo fungovat. Logika bez výčitek. Ale působí to jako práce odbytá od ruky — hra by měla umět něco, co papír a tužka nedokážou, aby mělo smysl hrát ji digitálně. Tady to nemá.

Dnes? Pokud si chceš zahrát čtyři v řadě, je to poctivé, funguje to bez chyb a nic tě nebude rozptylovat. Když se nudíš v prohlížeči a chceš jednoduchou partii s procesorem, kde znáš dopředu všechny manévry — ano, tady to máš. Ale v pondělí v práci si na tu hru nevzpomeneš. Za chvíli si ji vyzkoušíš, pak už ji neotevřeš.