Hindi pa naisasalin ang review na ito — ipinapakita ang orihinal (Čeština).
Utíkat mezi látkami zavesenými jako závěsy, přeskakovat přitopené záhyby, sbírat pixelové ozdoby — takhle vypadá Mr. Cool na obrazovce osmidesátkového počítače. Byla to doba, kdy se arkády zmenšovaly do domácností a herní návrhářům stačilo málo: pár smyček, která se opakují, a pocit, že se z toho něco zrodilo.

Mr. Cool je jednoduchou plošinkovkou, kde se pohybuješ přes několik obrazovek vyplněných překážkami — vlajícími tkaniny, které představují svislé i vodorovné překážky, a různé sbíratelné předměty. Cíl je klasicky jednoduchý: projít obrazovku, sebrat všechno potřebné a dostát se na druhou stranu. Nic víc, nic míň. Taková hra bez ambicí na zápletku, jen čisté mechaniky, kterou už znáš z desítek tehdejších титulů.
Hraje se to s tím, co měl k dispozici každý počítač — šipkami nebo podobně primitivním ovládáním. Animace jsou útržkovité, pohyb postavy vypadá, jako by se na obrazovku kreslil s kaštankovým zpožděním. Grafika je barevně příjemná, ale bez tančení ve vzduchu — jednoduše jen čtvereční postavička na různobarevném pozadí. Zvukový doprovod je spíš kňučení než hudba. A právě v tom bylo kouzlo — hra se nesnaží být víc, než co je, nebere si servítky.
Mr. Cool je typickým představitelem těch her, co si nikdo nepamatuje, ale když se na ně podíváš, chceš si zahrát jen jednu obrazovku. Pak další. Je v tom něco uspokojivého na úrovni reflexu — skok, prudký otočení, skok zpět. Nenárokuje si tvoji pozornost, jen ti ji vezme. V devadesátkách by ji nikdo neřešil, když byly k dostání Lemmings nebo Prince of Persia, ale dnes, když ji narazíš v archivu retro her, vidíš, jak moc si tenkrát herní tvůrci věřovali — dělat bez tituláků, bez příběhu, bez omluv.

Dnes sedne každému, koho baví čisté herní mechaniky bez výprasku. Není tu nic, co by tě rozptylovalo — jen ty, překážky a postupný nárůst obtížnosti. V prohlížeči ji můžeš zkusit za pět minut a buď si uvědomíš, že tohle bylo středobodem devadesátkové zábavy, nebo si sjedeš dál. Ale podivej se jí do očí — tehdy to byla standardní čtyřiadvacetka, a právě proto stojí za to.