Doppyworld

Když se v tom mrkneš, Doppyworld je vlastně jen hra o tom, aby sis zachránil diskety. Prostě takový středně ambiciózní kawalk z poloviny osmdesátek, kdy programátoři ještě věřili, že hráči rádi sbírají věci v maze a otevírají si dveře.

Jsi malá figurka, která se pohybuje po obrazovce plné chodiček, místností a překážek. Cíl je jednoduchý: sebrat své datové disky a dostat se na výstup. Dommělé stvoření vás zablokuje, pokud si nejste opatrní. Grafika je minimalistická, stejně jako všechno v DOS éře — pixelové postavičky, černý background, cosi, co má připomínat dialog s počítačem. Popis herního světa je víc v názvu než na obrazovce.

Hraní je zdlouhavé. Pohybやtě se pomalu, disk se hledá stejně pomalu, a když narazíte na překážku, máte pocit, že jste objev něco, co vývojáři zapomněli otestovat. Ovládání funguje, ale prostě bez grácí. Nejde o to, že by hra byla těžká — jde o to, že je nudná. Sbírání věcí v bludišti bylo v osmdesátkách už mrtvý koncept a Doppyworld ho neuvedl do života ani v tom nejmenším formátu.

Doppyworld si pamatujeme, pokud si jé pamatujeme vůbec, spíš proto, že byla — stejně jako tisíc dalších tutovek z té doby — součástí nějaké sbírky nebo časopisu na disketu. Přinesla nic revolucionářního. Zatímco s Pacmanem se hraje dodnes a Lode Runner čekají na rediscovery, tohle je jen další puzzle maze ze sedmdesáté osmdesáté, bez genu, bez osobnosti.

Když chceš potvrdit, jak se herní průmysl za čtyřicet let posunul, otevři si Doppyworld v prohlížeči. Bude to trvat osm minut, až si uvědomíš, co chybí: nápadu, tlaku, důvodu, proč bys ji měl hrát znovu. Ale právě proto má cenu — jako archiválie, jako průvodce tím, jak málo stačilo, aby hru vydali za dveřmi.