The Final Crusade of Kroz

Skrz je v tom — procházíš tmavými chodbami, sbíráš měnu, vyhýbáš se nestvůrám. Nic moc složitého, ale tehdy to stačilo. Kroz, jak se jmenuje franšíza, které patří tenhle díl z roku 1990, je dungeon crawler v nejčistší podobě. Krok za krokem, mrtvá pole se zářícím zlatem, obludy v pixelové formě a na konci úroveň pryč.

Hra ti dá jednoduchou mapu plnou místností. Pohybuješ se pohledem shora, do čtyř směrů. Sebraš poklady, otevřeš dveře — někdy přímou cestou, někdy si musíš najít klíč schovaný jinde v bludiště. Zbraň máš jednu, nepotřebuješ jich víc. Nepřátelé nejsou chytří, jenom hloupě agresivní. Umíš je přestřelit nebo obejít. Hra si hraje na tempo — nespěchá, ale nečeká ani na tebe.

Co ji drží pohromadě, je půvabná jednoduchost. Neobtěžuje tě storými animacemi ani dialogy. Spustíš ji, padáš se do první úrovně a víš, co máš dělat. Grafika je tuhá, zvuky minimální, ale prostředí — ty tmavé chodby s blikavými světly — má svůj kníratý kouzlo. Chyba: na moderním monitoru a moderní mysli to není víc než adrenalin na pět minut.

The Final Crusade se stal součástí podzemních lednic, které počítač mohl nabídnout v éře, kdy byla každá nová hra jako balíček s neznámým obsahem. Nic revoluční, ale dostatečně svižné na to, aby ti nevypršel čas.

Dnes sedne těm, kdo vyhledávají čisté lineární zábavy bez ozdob. Není v tom příběh, není v tom nic moc — je v tom jen hraní. Když máš patnáct minut a chceš si vzpomenout, jak se hrálo, nebo když se chceš podívat, jak vypadala průměrná dungeon hra devadesátek, Kroz přijde vhod. Proběhneš jej v prohlížeči, projdeš několik level, a pak dál.