Rapid Response

Má to smysl? Ptám se sám sebe pokaždé, když si otevřu Rapid Response. Letí to fakt rychle — ovládáš auto v pohledu shora a v osmdesátých letech dvacátého století by tě to asi chytlo, dneska si připadáš jako člověk, který se snaží chytit mouchu holýma rukama.

Rapid Response je arkádní jízda v duchu náramně jednoduchého konceptu: maličké auto, maličký svět, neskutečně rychlé tempo a překážky, co se valí ze všech stran. Na obrazovce vidíš miniaturní průmyslový areál nebo město, kde se tvůj vůz snaží přežít a sbírat body. Není tu příběh, jen akce, zvuk, který připomíná Commodore 64 v té bolestivější podobě, a cyklus: vyhnout se, projet, vyhnout se znovu.

Hraje se to jednoduchým pohybem v osmi směrech a s plným plynem. Hra tě trestá za každé zaváhání — čas tě žere, překážek přibývá a tempo se zvyšuje s tím, jak sbíráš body. Je to strašidelně těžké skoro od začátku, a když se ti podaří vydržet déle než minutu, máš pocit, že ses měl něco naučit, ale nevíš co. Ovládání funguje a reaguje — to je všechno, co hra potřebuje.

Rapid Response je typický produkt doby, kdy se na disketách povalovaly desítky her, u kterých si nikdo nezapamatoval jméno programátora. Žádný obsah, žádná evoluce, čistá arkáda z devadesátek. Dneska to nevypadá na nic a upřímně to na nic nevypadalo ani tehdy.

Kdo si ji zahraje? Kdo hledá retro zážitek bez sentimentu a bez iluze, že bude skvělá. Kdo se chce podívat, jak vypadala nejjednodušší forma arkádové hry v počítačovém provedení — bez příběhu, bez grafiky, bez něčeho, na čem by se dalo chytit. Rapid Response je hra, která ví, co je, a dál se nesnaží.