Princess Bubble

Bubliny. Prostě bubliny létající po obrazovce a ty je máš práskat. Žádná složitá zápletka, žádný příběh — jen ta základní myšlenka, kterou znáš od děvčat na chodbě, která si hrály s bublinkovou folií.

Princess Bubble je puzzle-action z devadesátek, kde se buď snaží zbavit obrazovky rozpuzňujících se bublin, nebo prostě čekaš, až ti je zavalí. Hra je postavená na známém principu: stejné barvy musí jít dohromady, a když jich vedle sebe je aspoň tři nebo čtyři, zmizí. Počítač ti je háže zprava a zleva, počet barev se zvyšuje, tempo se zrychluje. Staré známé, jednoduché a funkční.

Ovládání je spartánské — šipky nebo kurzorové klávesy, Enter nebo mezerník k pálení. Nic víc nepotřebuješ. Grafika je primitivní, barevné čtverečky a kružnice na černém pozadí. Zvuk existuje, ale spíš jako oznamovací zvuk u popravy než jako něco příjemného. Po deseti minutách hrání víš úplně všechno, co hra má — a to není kritika, spíš potvrzení, že je tady čistota.

Takovouhle hru si vytvořilo v devadesátkách deset tisíc hobbyistů a půl z nich skončilo v nějaké sbírce shareware her na disku. Princess Bubble je jedním takovým exemplářem — bez kořenů, bez jména tvůrce, bez ambicí být něčím víc. A to je její kouzlo. Není tu nic, čeho bys litoval, žádná promrhané možnosti, žádná věc, kterou si tvůrce přál udělat lépe, ale nestihl. Je to hotové v tom nejjednodušším smyslu.

Dnes si ji zahraji, když mi jde o dvacet minut, kdy nechci nic složitého. Není na tom nic špatného. Manuální přesnost a čtení deseti obrazovek za sebou — v tom je celá hra. Někdy potřebuješ přesně tohle.