P47 Thunderbolt

Stíhače se řítí po obrazovce jako běžná věc, ale P47 Thunderbolt to bere vážně. Tohle je respekt k vlastnímu jménu — letadlo se jmenuje podle skutečného amerického bombardéru z druhé světové války, který si zasloužil legendu. Hra to cítí.

Letíš v kokpitu čtyřletého stroje přes různé divadla války. Německá letadla ti letí do pusy, střílíš jimi a snaží se tě sestřelit. Není tu příběh, jen měřítko — jak daleko se dostaneš, než tě dostřelí. Typ hry, která se ptá: zvládneš to?

Ovládání je podivuhodně jednoduché na první pohled a zběsilé na pohled druhý. Letadlo se pohybuje v osmi směrech, střílíš a sbíráš výzbroj — rakety, zesílení střelby, přídavné palivové nádrže. To je vše. Ale soupeř není hlupák. Střílí zpátky, svisle i šikmo, v trubkách i v rojích. Když spadneš pod určitou výšku, bombardéry na zemi tě začnou pronásledovat. Hra je zadumčivě těžká. Nejde o reflexy — jde o timing a paměť. Po chvíli zjistíš, kam střílí a kdy. Pak je o něco snazší. Pak to najednou nekončí.

P47 Thunderbolt je typický produkt roku 1990 — rafinovaný co se týká grafiky (ty barevné letadinká, exploze, parallax pozadí), primitivní co se týká všeho ostatního. Na tehdejším PC to byla pořádná věc. Neměl jsi na obrazovce akorát pohyblivý čtverec, měl jsi vzor, který se choval podle svojí logiky. Hra není dlouhá, ale je ostrá. Každý restart učí.

Dnes ji zahrát znamená sáhnout po kousku doby, kdy PC hry ještě nekňučely, ale pracovaly. Tahle věc se chová předvídatelně, chytá se dobře, není v ní zbytečných animací. Není to Gradius, není to 1943. Je to svůj vlastní případ — letadlo s jménem, střelba, která bolí a obtížnost, která ti říká: zkus to zase.