Kret

Někdo vám jako kluk daruje hru o krtovi, který skáče po obrazovce, a vy si myslíte, že je to nejhorší věc, jakou jste kdy viděli. Pak vás to chytne a už nemůžete přestat. Takhle začíná Kret — a takhle kouše.

Jde o jednoduchou arcade hru z počátku devadesátek pro DOS. Krtek se pohybuje po poli a vaším úkolem je smazávat padající cihly, aby vás nedrtily. Není to nic příliš vychytralého — stejný princip jako tisíc dalších akcí z té doby. Ale právě ta jednoduchost je kouzelná. Nemusíte si pamatovat žádné příkazy, žádné menu, žádné příběhy. Jen vy, krtek a cihly, které padají čím dál čím rychleji.

Ovládání je primitvní v nejlepším slova smyslu. Pohybujete krtkem po stranách, tlačítkem střílíte. Grafika je zoufalá — doslova. Cihly jsou barevné čtverce, krtek vypadá jak hrubá přibližná kalkulace postavy. Zvuk — když vůbec někdo zvuk zapne — má kvalitu starého houslování do mikrofonu mobilu. A přitom v tom je druh půvabu. Nejsou tam žádné zbytečné animace, žádné přechody, nic. Jen hra.

Co Kreta dělá zajímavým, je návykovost bez smyslu. Nejde tu o žádný pokrok, žádný příběh, kde sníte postavu někam dotáhnout. Hraje se pořád na stejném místě, ale čím déle vydržíte, tím víc se to zrychluje. Jednoho dne si uvědomíte, že jste seděli u počítače celou hodinu a ani to nezaregistrovali. To je síla arcadových her — když jsou správně navrhnuty, nemusí být krásné ani bohaté. Musí jen kousat.

Dnes se na takovou hru kouká skrz prsty. Očekáváte něco víc. Ale když ji zkusíte v prohlížeči, objevíte přesně to, co všechny ty starší kousky měly — jednoduchou, nemilosrdnou čistotu. Není tam nic, co by vás rozptýlilo od toho, čemu se říká hra. Jen akce a čekání, kdy uděláte chybu.