Havok

Havok z roku 1995 je jedna z těch her, které se dnes už skoro nikdo nepamatuje — a není to žádná ztráta. Jde o střílečku z pohledu shora, kde ovládáš futuristický stroj a střílíš do vesmírných nepřátel, které se snaží zničit tvou základnu. Nakresleno to bylo v grafice, která vypadá jako by někdo nakrmil ediazotný papír a nechal jej zrát v temné místnosti.

Mechanika je prostá jako palička. Posouváš se po arénách plných ploché architektury, střílíš na všechny strany a sbíráš střelivo. Nejde o nic složitého — jen sebevražedné střílení bez strategie. Ovládání je těžkopádné, střelivo skončí rychle a regenerace zdraví? Měl by sis ji užít, když ji máš, protože další třída nepřátel tě zmáčkne do rohu a bude hotovo. To hrdinství na půl sekund.

Co si z devadesátek pamatuju, je právě tato frustrace. Havok patří do armády herních novinářských experimentů, kde autoři zkusili svou vizi, vytvořili něco hratelného, ale ne zajímavého. Grafika je v hnědých tónech bez osobitosti, zvuk by byla štěrbina v okně a hudba... no, jen aby byla. Hra funguje, ale jako by ji nikdy nikdo nechtěl dohrát.

Dnešnímu hráči sedne pouze jako kuriozita. Pokud chceš vidět, jak se třídě her shoot-em-upů nedařilo v sedmdesátém roce počítačů, Havok je příklad s naleštěnými nohty na kterých se cítí každá chyba designu. Můžeš si ji zahrát v emulátoru, ale nebudeš chybět nic důležitého, když ji vynecháš.