hackman2

Hackman 2 je jeden z těch titulů, na které se dnes koukat kouká divně. Pacman klon s hackerem v hlavní roli místo toho známého žlutého kulatého chlapa — nějak to zní jako nápad z podzemí PC demoscény devadesátek.

Jde o labyrint, kterým se pohybuješ a sbíráš předměty, zatímco tě pronásledují nepřátelé. Standardní věc. Úrovně jsou statické, rozložené jako bludiště, kde musíš projít všechny body a pak najít exit. Zvuk se hlásí minimalisticky — pípání, které si vezmeš domů v uchu jako nevítaný host. Grafika je prostá, černé linky na tmavém pozadí, postavičky jako z nejstaršího Pacmanu, akorát přeosvětlené a neurčité.

Hratelnost je otázka zvyku. Pohyb je pomalý a trapný, reflexy v tom nehrají roli. Celé to působí jako by hra čekala na hráče, ne naopak. Úrovně si nejdou rychle projít — nejsou v tom žádné cleverní finty ani logické puzzle, jen opakování stejného tahu v každé místnosti. Po chvíli si uvědomíš, že tady nejde o zábavu, ale o čas.

Hackman 2 se nedochoval důvodu, proč by měl existovat. Není v tom ani retro kouzlo, ani ambice být lepší. Je to fotokopie, která zapomněla, proč se kopírovala. Když si chceš zahrát něco v duchu původního Pacmana, vezmeš si prostě Pacmana.

Dnes to zahraji jen jako kuriozitu — abych věděl, jaké chyby se dělaly, když se tvůrci pokoušeli napodobovat klasiku v počítačovém věku bez invence či směru. Ale zažít je to bez sebemenšího nadšení.