Grand Slam Bridge II

Když člověk slyší slovo „bridge", představí si spíš karty a pití čaje u babičky než počítačovou hru. Grand Slam Bridge II z roku 1992 je právě taková věc — simulátor nejsofistikovanější karetní hry, kterou kdy Západ vymyslel. Na DOS-ku ji dostáváš v čistém textovém režimu, bez grafických chloupků, jen data a logika.

Máš za úkol hrát brigde — hru, kde čtyři hráči se dělí do dvou dvojic a snaží se co nejlépe tipovat, co vydělají, když hrají podle pravidel. Jde o čtení soupeřů, paměť, odds a hluboku znalost systému liciting. Počítač tě postaví proti třem umělcům, kterým musíš v produkci a v obraně čelit. Hra se odehrává v tabulkách a textových hlášeních — když ve skutečnosti hraješ bridge, víš, že polovinu hry tvoří verbální komunikace přes konvence, a tady je to zesíleno tím, že všechno vidíš na obrazovce formou poznámek.

Hratelnost je věc pro fajnšmekra. Příkazy jsou jednoduché — vydělíš licitem, máš přehled o svých kartách a o tom, co se odehrávalo. Ale bez základního porozumění bridge se ztratíš během prvního dealu. Hra neučí, jen simuluje. Pokud jsi bridgistu koukal v životě, to není pro tebe. Pokud jsi se bridge učil, je to pohodlný trénink bez tří skutečných lidí, co čekají vedle stolu.

Grand Slam Bridge II byl součástí vlny edukačních a zájmových simulátorů na PC. Dnes už se bridge v počítačích řeší jinak — skvělý je třeba BBO online — ale tenhle kousek je historicky zajímavý právě pro svou jednoduchost. Reprezentuje dobu, kdy se na PC simulovaly věci jako stolní tenis, golf a právě karetní hry. Bez zbytečných frontendů, jen věc sama.

Dneska si ji zahrát v emuláru znamená knižní večer u obrazovky. Když tě bridžuje, máš tím pádem přenosný partner, který tě nikdy neutaví nebo neurazí. Když tě ne, je to jen nudný text bez náboje. Je to jako číst pravidla — někdy je to fascinující, někdy je to otrava. Ale pro bridgistu z devadesátek to byl dar.