Diamond Dash

Někdy si říkám, jestli se padesátiletá hra o skládání diamantů fakt jmenuje Diamond Dash. Jméno jako střelba, ale jde o to sladit tři kusy vedle sebe a koukat, jak padají. Devadesátky na DOS-u, kdy se v zaměstnání hrála všechna ta mahjong-like věci místo práce.

Je to puzzle. Máš hrací plochu plnou barevných kamenů, tvou úlohou je posunovat je tak, aby se shodly tři a více stejné barvy vedle sebe – vodorovně nebo svisle. Jakmile se shodují, zmizí. Nové kousky padají shora, fyzika působí jako na pravdě, a ty pokračuješ, dokud se ti plocha nezaplní a hra neskončí.

Ovládání je jednoduché – šipky, potvrzení. Není v tom žádná hlubina, a práv to je jeho síla. Hraje se to bez přemýšlení, v klidu si můžeš dělat, co potřebuješ. Grafika je primitivní, ani si nepamatuju barvy, a zvuk – to byly ty typické pipy a zvuky ze Sound Blasteru, které ti po chvíli lezly na nervy. Hra se hraje, ukazatele se posouvají, a je to pořád stejné. Žádných levelů, žádné progrese, jen skóre.

Tyhle věci měly svůj čas. Na firemním počítači v kanceláři to bylo ideální – nezapomínající, nenáročné, bez soutěže. Nejsou v tom příběhy, nejsou bombastické animace ani strategie. Je to jen klid, kterou tě hra v jednu chvíli upozní do něčeho tvrdšího, pak tě pustí.

Dnes si jí zahrát? Ano, pokud chceš prožít chvíli, kdy počítačové hry nemusely být nic víc než jedno jednoduchý cyklus. Na oldgame.cz nebo v emulátoru si ji můžeš vyzkoušet za pár minut. Není to zábava na hodiny, ale zbourá ti chvíli, jestli máš v sobě titul fandy těch starých DOS-ových puzzle her.