Deathball Incarnate

Když se hra jmenuje Deathball a spustíš ji na šestnáctibarvé grafice, čekaš si věci. Místo toho tě čeká futuristická kulečník s mrtvoly a řev syntetických nástrojů, který připomíná soundtrack z nějakého starého sci-fi filmu přehraného přes reproduktor od Philipsu.

Jde o arcade pohled na kulečník, kde místo plastových koulí strkaš rozpálené projektilinové koule po deformovaném stole. Cíl je tradičnější, než se zdá — máš za úkol poslat všechny nepřátelské koule do barevných jamek, než to stihnou oni. Situace se komplikuje věcmi létajícími po stole, překážkami, které se pohybují samy od sebe, a faktem, že soupeř není právě ochotný čekat, až skončíš svůj tah. Nejde o klasickou hru, spíš o hybridní boj trvající několik vteřin.

Ovládání je přímočaré — nasměruješ, tlačíš sílu, vysíláš kouli. Zato čtení fyziky je problematické. Koule se chují nepředvídatelně, odrazy jsou podivné a časování je šílené. Nevíš nikdy, jestli jsi odpálil kouli přesně, nebo jestli ji stůl prostě ignoroval a pustil ji skrz podlahu. Hraní je frustrující způsobem, který není zábavný — je to spíš únava. Po pár zápasech si uvědomíš, že nejde o dovednost, ale o štěstí a glitchy fyziku.

Deathball Incarnate si dnes pamatují hlavně ti, kdo ho házel do pytle s ostatními MS-DOS kuriozitami. Nebylo to tak špatné, aby to vůbec nikdo nehrál, ale bylo to tak podivné, že si z něj nikdo neudělal favority. Je to spíš anekdota — hra, o které se mluví, když si líčíš nejbizarnější věci, co jsi na devítku kdy narazil.

Dnes si Deathball Incarnate zahrát můžeš v emulátoru — nezvykej si ale na zázraky. Je to zajímavá historická zvláštnost a dobrá připomínka, že ne všechno, co bylo možné naprogramovat, mělo být vydáno. Ale je to tvrdohlavá kuriozita, která má v sobě určitou lenost a nezapomenutelnost. Pokud hledáš natolik podivnou hru, aby měla nádech originality, tady ji máš.