Chess Housers

Šachová mechanika v dvacet minut se stane nudou. Chess Housers to věděl a přidal tam dům — tedy bytovku, kterou si postupně vybavuješ nábytkem. Zatímco soupeř přemýšlí nad tahem, ty stavíš interiér. Je to divný nápad, ale v roce 1993 na DOS-u, kdy byla počítačová šachová čididla nudná jako návštěva u zubaře, měl určitou logiku.

Jde o běžný šachový stroj s grafickým rozhraním a jednou zvláštností: během partie si zdobíš virtuální pokoj. Koupíš si gauč, polici, obraz na zeď — každý kus má cenu a zisk jej dostaneš za vítězství či remízu. Pokud si vezmeš více materiálu na šachovnici, více vyděláš. Jednoduché, takřka motivační schéma pro hráče, který by se jinak koukal na bílá a černá pole a snaživě se nudil.

Grafika je spartánská, jak to tehdy na DOS-u bývalo — šachovnice v izometrii nebo pohledu zeshora, figurky jako bílé a tmavé plastové plastiky. Zvuk? Spíš jeho absence. Tlukot figurky, případně chvíle ticha, v níž slýcháš hvízdání všedního počítačového stroje. Ovládání funguje — vyber figuru, uprav cíl, konec. Žádné vychytávky, jen klasická síť tahů a jejich bezpečnosti.

Co se tu překvapivě děje, je to, že Chess Housers intuitivně pochopil, proč se lidi nuděj nad šachy proti počítači. Není to hra o géniu, ale o čekání a frustaci ze slabostí AI. Když máš domeček na zdobení, není to samo o sobě velká zábava — spíš psychologický trik. Ale v devadesátkách, kdy byl čas cennější než obsah, takový systém v některých chvilích vzal dech. Pak ses vrátil k партии a zase jsi čekal.

Dnes si ji zahraješ, když chceš retro zážitek, který není ani poctou šachu, ani dobrým herním designem. Je to kuriozita, která se snaží vyřešit skutečný problém starým, poněkud marným způsobem. Zajímavé je spíš to, že někdo v Česku nebo Evropě na tuhle ideju přišel. Šachy proti strojem zůstaly nudou, jen s krasličkama na zdech.