Bad-Bad

Když spustíš Bad-Bad, čeká tě hra, kterou by dnes sotva někdo poznal za hru. Je to spíš experimentální kousek z počátků domácího počítačování, kdy si vývojáři nebyli jistí, co vlastně dělat, a zkusili všechno najednou.

Jde o jakousi volnou střílečku s prvky adventury, kterou v roce 1986 mohla mít jen úplně malá týmka na obrovském počítači, který tak co chvíli hlasitě blikl a oddechl si. Ovládáš nějakou postavu — nebo spíš kurzor — a střílíš na nepřátelské objekty, které se pohybují po obrazovce způsobem, který pravděpodobně měl nějaký smysl jeho tvůrci. Cíl je nejasný a mechaniky jsou spíš případ pro archivára než pro hráče.

Hraní je převážně frustrující. Ovládání je těžkopádné, střelba nevěrohodně nepřesná, a chování nepřátel se řídí logikou, která zůstala zapomenutá někde v osmdesátkách. Grafika je monochromní, zvuk je zvuk, a atmosféra… atmosféra je takové hledat do mapy staré a spatrané, která se rozpadá v rukou.

Dnes si Bad-Bad pamatuješ jako artefakt, ne jako zábavu. Je to důkaz, že ne všechno staré a zmínané v různých retrospektivách bylo vtip, kterému bychom měli poplakavě rozumět. Někdy to byla prostě zkušenost, která skončila, jak měla.

Hrát si ji můžeš v DOSBoxu, když tě zajímá, jak vypadal střih prvních pokusů o interaktivní zábavu. Nebudou to patrně nejzábavnější chvíle u počítače, ale budou autentické. To je přinejmenším něco.