Two Ways

Logické puzzle ze starých čounů – už se ani nepamatuju, odkud jsem ji vytáhl, jenom že to bylo z nějaké obálky s desítkou her napalubě. Two Ways vám hned na začátku řekne, oč jde: máte dvě věci, dvě cesty, a musíte přijít na to, jak to k sobě pasuje.

Hra je devadesátkový casual puzzle, kde řešíte relativně jednoduché logické úkoly. Stojíte před dvěma sloupky předmětů nebo pojmů, a váš úkol je najít vazbu mezi nimi. Není tu žádný čas, žádný tlak, žádné life – jen ticho a černá obrazovka s bílým textem. Občas se vám podaří a jdete dál, občas se mrznete a vyzvoníte si hint. Zaměří se na laterální myšlení, na ty chvíle, kdy řešení vidíte teprve potom, co vám někdo poví, a říkáte si: „Jak jsem na to nepřišel?"

Co se hraje podivně – a tady je to zajímavé – je přesně ta absence dramatizace. Bez pointů, bez zvuků, bez animací. Nemáte tutoriál, který vám vysvětlí pravidla; předpokládá se, že jste dospělý člověk a že si to domyslíte. Někdy je to vlastně osvobozující. Jindy vás to frustruje, protože nevíte, jestli jste na správné stopě, nebo jestli míříte úplně mimo.

Two Ways se dnes nečte jako zásadní kousek, spíš jako kuriozita z éry, kdy se ještě váhalo mezi tím, jestli se hry mají bavit, nebo vzdělávat. Grafika je nula bodů, zvuk taky. Nejde o to, že by to bylo zlé; je to prostě minimalistické. Díky tomu se ale zaměříte čistě na puzzle, a o nic jiného nejde.

Dneska si ji zahrajete v emulátoru nebo v prohlížeči a strávíte s ní něco mezi patnácti a třiceti minutami, v závislosti na tom, jak bystrý jste na logiku. Není to hra, kterou budete chválit kamarádům, ale když se vám udělá dovdu a potřebujete si rozpálit mozkové závity bez zbytečné okrasy, Two Ways stojí za vyzkoušení. Svým způsobem jde o princip, který funguje pořád: dobrý puzzle je dobrý puzzle, bez ohledu na to, jestli si ho zahrajete na Commodore 64 nebo v mobilním telefonu.