SpeedMan

Chvíli trvalo, než jsem si vzpomněl, co se v SpeedManu vlastně děje. Není to až tak podstatné — důležitý je pocit z hraní, a ten je jednoduchý: běž, sbírej a nehraj si na hrdinu.

SpeedMan je arkádovka z roku 2001, kdy už byla éra klasických platformních běhačů dávno pryč. Hraješ postavu, která musí co nejrychleji přeběhnout úrovně plné překážek a nepřátel. Grafika je minimalistická, spíše pixelartová v tom nejjednodušším pojetí — nevypadá to zle, jen trvanlivě. Zvuk? Prostý, s tím se nepřepíchneš, ale ani nezboží.

Hraje se to na čas. Každá sekunda počítá, protože cílem je dostat se od startu do cíle co nejrychleji. Překážky nejsou originální — trny, díry, padající věci, běžné nepřátelské jednotky. Ovládání je přímočaré: běh, skok, snad nějaká zbraň. Nic se nezbytečně nekomplikuje. Právě v tom spočívá kouzlo — víš přesně, co můžeš dělat, a pak je to jen o tom najít správný takt a timing. Když se ti to povede, cítíš to. Když ne, padáš znovu.

SpeedMan nevymýšlí novoty. V roce 2001 už tedy ani speciálně nevypadal moderně. Patřil k těm titulům, co jsem hrál proto, že byl a koukal do něj člověk. Nic víc. Ale právě ta skromnost má svůj půvab — hra se zbavuje všeho zbytečného a nechává si jenom mechaniku. Náročnost roste postupně, takže není frustrace těch prvních pokusů. Později už ale čeká přecitlivělý timing a přesnost pohybu.

Dnes na ni vzpomeneme spíš jako na kuriozitu než jako na klasiku. Není to hra, která by měnila žánr nebo jejíž design by předběhl dobu. Ale pokud se chceš vrhnout na něco, kde není žádné rozptylování — jen čisté ovládání a čas — SpeedMan si stojí. Když si ju spustíš v emulátoru nebo online, cítíš ten starý druh hry, kdy se nikdo nesnažil tě líbit všem.